Studoval jsi v letech 1982–1988, tj. v předrevolučních a stále ještě normalizačních letech. Nakolik ideologie a politika vstupovaly do výuky a celkové atmosféry na škole?

Ideologie a politika tam vstupovaly naprosto zásadním způsobem. Pokud jsi nebyla nějak významně činná v SSM nebo v KSČ, nemohla jsi jet na stáž, takže já jsem během celého šestiletého studia nikde nebyl. Průběžně v různých intervalech mě pan profesor Hegar přemlouval a přesvědčoval, abych vstoupil do strany. Nábor se odehrál tak, že si mě zavolal do ateliéru; měl krásný rohový ateliér po Muzikovi, kde to vypadalo pietně, skoro jako v Muzikově muzeu. Visely tam jeho obrazy, zbyly tam po něm malířské stojany a taky takové kousky dřev – mořské vyplaveniny, které Muzika maloval v období surrealismu. Tam si mě Hegar posadil a říkal: „Tak, Aleši, tady seděla Marie Majerová, Marie Pujmanová, Vítězslav Nezval, a teď tady sedíte vy a já bych vám chtěl nabídnout, abyste vstoupil do komunistické strany.“ a já říkal: „Pane profesore, jááá? Vy jste se zbláznil, vždyť víte, že můj táta nikdy do strany nevstoupil, jsme z věřící rodiny, já k tomu nemám žádný vztah, naopak, vždyť víte, že jsem proti.“ a on: „ Aleši, počkejte, počkejte, vždyť jste premiant ateliéru, vy byste měl jít příkladem ostatním studentům.“ Já jsem zase říkal: „Pane profesore, do strany mě nedostanete, opravdu. Víte, jak já to mám.“ Ale i později to ještě jednou zkusil. Takhle nás lámali a přemlouvali, někteří se nechali.


Takže dobová politika do atmosféry školy vstupovala významně. Dalo se s někým otevřeně mluvit?

Většina lidí byli komunisti. Lidí, se kterými se dalo otevřeně a normálně mluvit, bylo minimum. To byl Solpera, Libenský, ale pak tam byly takové šajby jako třeba Mikula na ilustraci. Hegar už tu zlou energii neměl, byl stařičký, takový věchýtek, umřel, když jsme byli v páťáku. Ale komančové Mikula a Simota tu energii bohužel měli.


Museli jste tehdy absolvovat přednášky a zkoušky z marxisticko-leninské filozofie, politické ekonomie a povinnou vojenskou katedru. Jak ta probíhala?

Měli jsme společnou četu, my umprumáci, AVU a filozofové. To bylo fakt strašné, dokázali nás držet pod tlakem. Na vojenskou katedru se chodilo třeťák a čtvrťák jednou týdně, takže po dobu dvou let, na konci bylo měsíční vojenské soustředění. Já tehdy bydlel na Bílé hoře a z kopce jsem viděl ten vojenský areál, tam, kde je dneska golfové hřiště v Motole. Když jsem se podíval z okna, vždycky se mi udělalo zle od žaludku. Měli to vymyšlené strašně dobře, byli jsme v pasti. Museli jsme dostat zápočet v pololetí a pak na konci roku, dva roky za sebou. Na konci druhého roku nenechali pár lidí projít a ti pak museli ještě na dva roky natvrdo na vojnu. Nenechali třeba naschvál projít kluka, který už měl dvě děti. Bylo to v něčem horší než vojna jako taková.  


Takže i vás – svobodomyslné umělce – tehdejší vojenská buzerace zkrotila…

Nejhůř na tom byli filozofové. Ty nebrali vůbec. Jeden filozof pořád nechápal, že levá noha má jít při pochodu současně s pravou rukou – po takových případech se vozili. My umprumáci jsme to měli snazší, před pololetím se nás ti hajzlové ptali – nebyla by tam nějaká skleněná vázička nebo keramický popelníček? Mě zase nechali psát tabule – ale bylo to lepší než někde lítat se samopalem. Filozofové to měli špatný, neměli popelníčky, vázičky ani neuměli psát na nástěnky.


Do semestrálních a klauzurních úkolů se ideologie nějak promítala?

Na užité grafice a plakátu potom, co v roce 1983 odešel Evžen Weidlich a nastoupil Zdeněk Filip, propaganda nutně vstupovala, ale u nás na písmu jenom minimálně. Hegar byl Muzikovým asistentem a vedl pak ateliér stejným způsobem jako on. Vím, že Muzika byl přísnější a větší pedant, Hegar už byl takový jeho odvar. V prvním ročníku jsme dva měsíce „šuftili“ suchý list a malé zátišíčko. Kreslili jsme to nejtvrdší možnou tužkou H8 – to jako bys kreslila drátem. Dennodenně jsme tam seděli a kreslili to zátišíčko. Ono to svůj smysl mělo, učili jsme se tím trpělivosti – vydržet u práce a soustředit se. K plakátu jsme se dostali až v druháku. Probíhalo to tak, že Hegar přinesl písmovou tabulku od Muziky, například grotesk vycházející z římské kapitály. Celou abecedu jsme museli ručně nakreslit, seznámila ses tak zblízka s architekturou toho písma, zkoumala jeho proporce. Teprve pak jsme mohli tím písmem ručně, barvami, namalovat plakát. Každý den jsme nastoupili v osm ráno a končili v poledne.


Mohli jste si zvolit téma na plakát, u kterého pak písmo použijete?

Ne, to bylo taky dané. Měli jsme třeba téma „Marconi“. Velkým písmem bylo napsáno „Marconi“, pak kdy žil a menším, kdo to byl – vynálezce bezdrátového telegrafu. Měl to být konzervativní jednoduchý plakát, ale já jsem si dovolil drobnou úpravu. Nejdřív jsem celou plochu natřel namodro, přes ni jsem natáhl perem azurové linky a teprve pak jsem přes to maloval písmo. a to se mohli Hegar s asistentem Rolčíkem zbláznit. Byla to pro ně úplná revoluce! Typografie byla velmi přísně konzervativně vedená, volnější plakáty jsi mohla dělat ve třeťáku. Mělo to, myslím, ale i svůj hluboký smysl a logiku, všichni nebyli namachrovaní hned v prvním ročníku, v ateliéru se postupně vytvářela určitá hierarchie. Snažil jsem se s nimi diskutovat. Říkal jsem, že chci dělat něco jiného, a oni na to: „Ne, to si dělej doma, tady budeš dělat, co ti říkáme.“ Systém výuky byl až příliš utažený.


Plnili jste jen úkoly? Měli jste ve škole možnost konfrontovat i jiné – tedy „domácí“ – práce?

K tomu byly výstavy a oficiální soutěže SUOČ (Školní umělecká odborná činnost), tam se mohly vystavovat jiné práce. Výstavy se konaly v „jedničce“ v přízemí školy, kde je dneska veřejná galerie. SUOČky jsme docela řešili a probírali i na stránkách ŠUMu. Ve školních ateliérech jsme měli profesorem dané úkoly, každý ročník měl svůj úkol, prváci úplně něco jiného než třeba třeťák nebo páťák, což bylo z mého pohledu docela správné. Dneska naopak je to jedno, všichni dělají totéž napříč ročníky, není žádný postupný studijní program.


Co jsi navrhoval v ateliéru mimo plán? Jaká byla tvoje osobní revolta proti úkolům?

Chtěl jsem dělat volnější a autorské věci. Maloval jsem tehdy obrazy, dělal jsem kaligrafii. Když jsme měli ateliérové schůze, rýpal jsem, proč to pořád musíme dělat tak, jak to dělal tehdy Muzika, proč nemůžeme zpracovávat nějaký modernější úkol. Podařilo se nám Hegara ukecat, že budeme dělat plakát na Amadea, kterého Forman tehdy točil v Praze. Ale ani to neprošlo hladce. Já jsem udělal plakát fialový. Hegar přišel, díval se na to shora, plakát ležel na zemi… neřekl ani slovo, otočil se a zase odešel. Asistent Rolčík šel s ním, za chvíli se vrátil a říkal: „Tos přehnal.“ a já na to: „Co jsem přehnal? Co je?“ a on: „Ta fialová!“ „A co jako fialová?“ Rolčík vážně řekl: „No přece víš, že profesor nemá rád fialovou barvu.“ Tak absurdní to někdy bylo. Netušil jsem, že nemá rád fialovou, použil jsem fialovou barvu, protože se mi to zdálo nějakým způsobem správně. Asi se nehodí to říkat, ale já jsem se cítil osvobozený, když Hegar skončil. Věděl jsem, že když tam zůstane, nebudu moct dělat diplomku podle svých představ.


Co jsi nakonec jako diplomku – pak už u profesora Solpery – dělal?

Dělal jsem knihu – báseň Tomáše Hanáka Schůdné pády. V té době jsem hrál ve Sklepě a Baletní jednotce Křeč a pohyboval se v prostředí Pražské pětky, odkud jsme se dobře znali. Byla to kaligraficko-typografická kniha, realizoval jsem ji zcela mimo školu. Na diplomce jsem vystavoval i svoje kaligrafické obrazy.


Podle fotek jsi volné kaligrafické obrazy vystavoval i na jedné výstavě na chodbě školy. Konaly se tam výstavy pravidelně?

To si nepamatuju. Spíš ne. Ve škole nebyly výstavní prostory. Jen SUOČky se vystavovaly dole v „jedničce“.


Co tě tehdy na kaligrafii zajímalo? Volné expresivní gesto v protikladu k pomalé školní práci Muzikových abeced?

Já jsem studoval na Hellichovce Střední průmyslovou školu grafickou, ale ne užitou grafiku, nýbrž polygrafii. Už od střední od prvního ročníku jsem kaligrafoval, začínal jsem klasickými renesančními písmy, učil jsem se podle Menharta i písma románská a gotická. Pomáhal mi s tím Bohuslav Blažej, díky kaligrafii jsem se napodruhé dostal na Umprum. Diplomku jsem pak měl taky kaligrafickou, Havlovi jsem po revoluci kaligrafoval první prezidentský slib. V té době jsem ale zároveň měnil přístup k typografii. Byla to totální změna. Přestal jsem kaligrafovat a na základě různých drobných pozvánek a divadelních programů pro Sklep a spolupráci s Tvrdohlavými jsem úplně změnil svůj styl. Navazoval jsem na českou gotiku a kubismus a zároveň byl ovlivněn britským designem.


Jak a kdy ses seznámil s Tvrdohlavými?

S jádrem pozdějších Tvrdohlavých jsme se potkávali průběžně od roku 1984 na neoficiálních Konfrontacích. Tehdy se spojili lidi z Umprum a z Akády, kteří byli v té době aktivní a výrazní – Diviš, David na AVU, Róna, Zdeněk Lhotský, já, Michal Cihlář z Umprum. Vystavovali tam i Martin Mainer, Honza Merta, Jiří Kovanda a mnozí další, na Konfrontacích se propojili. Tenhle okruh mě hodně ovlivnil.


Vraťme se k situaci na škole. Mluvil jsi o kaligrafii a autorské práci. Dostali jste se tehdy v osmdesátých letech k práci na počítači?

Na škole neexistoval počítač. Já jsem si pořídil prvního Maca LC2 až v roce 1992. Ale i v oblasti reprodukční technologie se samozřejmě odehrával vývoj. Já jsem to docela znal, táta byl velký propagátor nových technologií v sazbě i reprodukci (srv. Vladislav Najbrt, Miroslav Běhal, Vladislava Potužáková, Redaktor v tiskárně: Odborná publikace pro redaktory, výtvarníky, studující pracující v tisku, polygrafii a propagaci, Praha 1979). Pamatuju si, že na Karláku byla první fotosazba, místnost plná obrovských skříní, počítačů, ze kterých vyjížděla děrovací páska. Ve škole se sazba dělala tak, že sis vzala abecedu, tu jsi vyfotila v reprodukční dílně, pak jsi nezvětšovala ty abecedy, udělalas tam linky, účaří, to sis rozstříhala a z toho jsi slepovala titulky. Takhle jsem se živil už na střední škole, pomáhal jsem tátovi a slepoval titulky do Ženy a módy, aby byly originální a ne jen z  kovové sazby. Když vznikl po revoluci Reflex, většinu titulků jsme kreslili tuší nebo takhle slepovali. V tiskárně to pak reprodukovali.


Žádné další reprodukční inovace se ve vašem oboru na škole neproběhly?

Ve škole byla taková speciální průhledná pravítka s abecedami – asi dvacet typů písem. To byl určitý posun. Abecedu jsi strčila do zvětšováku, namočila jsi do vývojky papír, promítla sis písmenko, vedle další, až vznikl celý titulek. Měli to v grafických dílnách, ale pro studenty nebylo snadné se tam dostat, měl to pod sebou sítotiskař Waldman, který si tam dělal titulky na kšeft.


Ve škole jsi společně s dalšími vydával od roku 1982, kdy vyšlo nulté číslo, časopis ŠUM. Na obsahu časopisu je znát, že jste podnikli docela odvážný krok, ale zároveň jste nemohli překročit dobové kompromisy, protože časopis byl oficiální, vydávaný se souhlasem vedení.

ŠUM byla společná iniciativa. Vymysleli jsme to s Kryštofem Trubáčkem, on byl – dá se říct – šéfredaktor. Takže na začátku já, Honza Balej z kresleného filmu, Kryštof ze skla od Libenského – byli jsme tři kamarádi. Brzy se to rozrostlo o Michala Cihláře.


Jaký byl umprumácký okruh (nejen) ŠUMu?

Hlavní motor byl Kryštof. On byl zarputilec, tahoun a skvělý člověk. Bohužel už umřel. Trubáčkovi tehdy měli vilu v Braníku pod Dobeškou, tam bydlel Jiří Kolář, než emigroval do Paříže, Malich. Trubáčkovi se s nimi přátelili. Nebyli to disidenti, ale pohybovali se v prostředí těchhle umělců. Začalo to soukromou výstavou a večírkem ve vile Věry Chytilové. Její dcera Tereza Kučerová byla s námi v ročníku a taky s námi spolupracovala.


Jak bylo těžké prosadit studentský časopis v rámci tehdejšího školního establishmentu? Chtěli jste vytvořit kritickou platformu, ale muselo to být v mezích povolitelnosti…

Nechtěli to dovolit, protože se báli. Museli jsme to vydávat pod SSM. Rektor Simota řekl, že jinak to nejde, takže jsme to vydávali jako svazáci. Tisklo se to na ofsetovém stroji v tiskařské dílně u pana Lutterera. Využili jsme maximálně formát papíru, který se do stroje vešel. Ten jsme nadvakrát složili a vznikl takový podlouhlý formát. Černobílý tisk jsme různě v mezích možností barevně vylepšovali. Když jsme Simotovi ukazovali maketu, říkal: „Proč takový nepraktický vysoký formát?“ 


A jak na časopis reagovali ostatní studenti?

Když jsme začali vydávat ŠUM, byl jsem v prvním ročníku. Starší ročníky na nás koukaly trochu skrz prsty. Bylo to tam trošku jako na vojně. Když jsi byla v páťáku, bylas machr. Když jsme se potkali s Jardou Rónou na nějakém školním večírku, ptal se nás, jak si dovolujeme jako prváci dělat časopis. Moc rádi jsme se ze začátku neměli, ale pak se z nás časem stali nejlepší kamarádi.


Byl ŠUM cenzurovaný?

Ano. Ve škole byla „buňka“ komunistické strany, podobně jako v každém podniku jsi tehdy měla partajní organizaci, i ve škole byla organizace KSČ. V jejím čele byl dílenský, který si nás zval pravidelně na kobereček. Navíc pozdější rektor Mikula nesnášel Kryštofa. Obsah nám cenzurovali. Pamatuju si, že v jedné Rónově básni se muselo slovo „Komančové“ změnit na „Indiáni“.


Poslední číslo nechali skartovat. Proč? Nezdá se mi, že by tam bylo něco kompromitujícího.

Pár výtisků jsme uchránili. Už si to přesně nepamatuju. Nějaká studentka měla na večírku ateliéru skla otravu alkoholem a Kryštof tam byl taky. Neznám detaily, ale Mikula to proti nám použil jako záminku a nechal desáté číslo skartovat. Tehdy už nám s jeho přípravou pomáhali kluci, kteří to chtěli převzít. Vyšlo jedno číslo a pak to zaniklo. Vlastně už byla revoluce.


ŠUM tiskl pan Lutterer, podle všeho to byl „váš“ člověk, že?  

Jo, pan Lutterer byl hrozně fajn člověk, který vedl grafické dílny. Byl takový akurátní, frankofil, dovoloval nám dělat experimenty na tiskařských strojích. Vyvinul například vlastní ofsetovou litografii. Tužkou se kreslilo na průsvitnou fólii a on to pak kopíroval na ofsetovou desku. Dostat se do litografické dílny byl problém, Umprum měla jednu z nejlepších dílen, ale dělat s kamenem bylo vzácné, jely tam dost melouchy. Chodili tam všichni tehdejší významní grafici. Taky proto jsme dělali hlavně lepty a suché jehly. Lutterer byl z dílenských nejpřístupnější a vnímal nás nejvíc, nebyli jsme pro něho obtížný hmyz, zajímala ho víc škola než melouchy. Lutterer to desáté číslo nechtěl skartovat, on byl antikomunista, slušný člověk.


Byl časopis ŠUM spojený s jinými alternativními časopisy? Na DAMU vycházel v druhé půlce osmdesátých let v redakci Martina Mejstříka časopis Kavárna…

My jsme ŠUM dělali už od roku 1982 a žádný podobný časopis v té době na uměleckých školách myslím nevycházel. Kavárna na DAMU začala vycházet až před revolucí. Na FAMU vydával od roku 1988 Petr Lukáš a Pavel Nádvorník časopis POST. Žádná spolupráce mezi námi ale v té době neprobíhala.


V ŠUMu jsou informace o současném mezinárodním uměleckém kontextu. Jaká byla vaše tehdejší informovanost o tom, co se děje venku? 

Dychtili jsme po informacích odjinud. Pro ŠUM jsme připravili rozhovor s Maxem Billem nebo s O. H. Hayekem. Naivně jsme rozšiřovali povědomí o aktuálním umění. Já jsem připravil pro spolužáky na Umprum přednášku o pop artu. Michala Cihláře pak hodně ovlivnil Andy Warhol, až z toho před pár lety vznikla kniha (Andy Warhol a Československo, Praha 2011). Já jsem byl do pop artu tehdy ponořený, k nějakým informacím jsem se dostal díky německému časopisu Art, který mi předplatil tátův kamarád ze západního Německa. Ten časopis mi dával informace o aktuálním uměleckém provozu. Tehdy začínala vlna druhého expresionismu Neue Wilde, pop art byl v plném proudu. Hltal jsem to. Věděl jsem, kde je jaká výstava, a psal do galerií o katalogy. Občas něco poslali.


Chodily vám časopisy i do školní knihovny?

Chodily, byly tam nějaké zajímavé věci, ale spíš knihy.


Na katedře teorií vám nikdo o současném umění nepřednášel? Kdo z katedry teorií vás zaujal? Čím konkrétně?

O současném umění nepřednášel nikdo. Když jsem se chtěl něco dozvědět, musel jsem hledat mimo školu. Chodili jsme třeba s Michalem Cihlářem na přednášky profesora Bohumíra Mráze nebo Milana Knížáka Na Chmelnici. To bylo pro nás objevné.


Studovali s vámi cizinci?

Na katedře grafiky žádní nestudovali.


Kam se jezdilo na stáže?

Bylo pár míst, kam se jezdilo – pamatuju si Paříž, Finsko, ale studentů mohlo jet ven minimum.


Koho napadlo udělat Miss VŠUP? Bylo to spojeno se ŠUMem?

Stejně jako nám chyběl striptýz, tak i soutěže miss byly něco nedosažitelného. Asi to byl nápad Michala Cihláře nebo můj. Už i to tak detailně nepamatuju, ale odpracovali jsme si to hlavně my dva.


Myslíš, že tě Umprumka lidsky i profesně formovala?