Bývalí pedagogové a absolventi oboru architektura se sešli u kulatého stolu k diskusi. Tématem byla transformace Umprum v letech 1985–1995. Diskuse měla zhodnotit tehdejší dobu, změny v oboru, proměnu výuky a představit různé pohledy na toto přelomové období. z pedagogů byli přítomni Petr Keil, Jakub Cigler a Ivana Čapková; za absolventy hovořili Tomáš Pilař, Svatopluk Sládeček a Barbora Škorpilová.

Jaká byla atmosféra na Umprum na počátku devadesátých let? Co vás na školu přivedlo?

Keil: Já jsem tady vystudoval. Končil jsem v roce 1970. Začínal jsem u pana profesora Benše, pak jsem byl u profesora Smetany a na závěr jsme dostali profesora Svobodu. Přišel jsem v roce 1993 na vyzvání. Bylo to období velkých změn. Zúčastnil jsem se výběrového řízení a přijali mne po Vrátníkovi, po němž jsem získal asistentku Ivanu Čapkovou, původně moji spolužačku. Myslel jsem, že vydržím jedno období. Měl jsem to na pět let, ale byl jsem požádán, jestli bych si to neprodloužil. Takže to bylo dalších pět let, pak zase dalších pět let a nakonec mně nabídli ještě dva roky, ale po roce jsem odešel. Dohromady šestnáct let.

Čapková: Byla jsem na škole tak střídavě. V letech 1975–1979 jsem dělala asistentku profesoru Svobodovi na základě jeho výběru, a protože jsem nikdy nevstoupila do partaje, tak jsem měla vždy jen roční pracovní poměr. Na konci čtyřletého období mi profesor Svoboda napsal dopis, že se podvoluje rozhodnutí fakultního a okresního výboru strany, že lituje, ale odcházím. Krátce jsem se ještě na konci osmdesátých let octla v roli asistentky. Rehabilitační komise papíry vylovila, a následkem toho jsem se ocitla na škole v roce 1990.

Jak vzpomínáte na tu dobu vy? Vnímali jste nové kontakty se zahraničím a snažili se jich využít?

Pilař: Musím říct, že jsem toho využil hned. Už v roce 1990 jsem zmizel do Vídně a vrátil jsem se po dvou letech. To bylo asi jedno z největších pozitiv. Jinak mi přijde, že po revoluci byl na škole velký zmatek. Měnil se celý režim, veškerý řád školy. Ti, co tady byli předtím, odcházeli a přicházeli noví, takže mi celkem nevadilo, že jsem byl dva roky pryč, než se to ustálilo. Muselo to být divoké podle toho, co jsem slyšel od lidí, kteří tady zůstali.

Sládeček: Nastupoval jsem roku 1988. Vnímal jsem to a zkoušel jsem to využít – kdo by to nezkoušel? Ta doba byla nabitá energií. Já jsem ale na žádný delší studijní pobyt nevycestoval. Usiloval jsem o Francii, ale někde se ztratily papíry, takže jsem nakonec neodjel. Nijak zvlášť toho nelituji. Jednak sem do Čech jezdilo hodně přednášejících, dost se cestovalo, škola organizovala zájezdy – třeba s panem Chalupníčkem se jelo do Itálie. Hlavně ale začaly přicházet informace. Tomáš je weltmann, ten je měl vždycky. Z mého pohledu byl v profesi v porovnání s  prvním ročníkem obrovský přísun nových informací a materiálů všeho druhu. Byla to společenská změna, ne školní, ale ta školní se samozřejmě odehrávala také. Pro mne jsou dojmy ze školy z té doby velmi složité. Spousta jich je dobrých, ale to jsou věci, které na škole byly už předtím. Škola je založená hodně na osobnostech, na vedoucích a hypertrofovaně individualistická mezi studenty, tak jsem to vnímal. Zároveň z těch signálů ze zahraničí začalo být znát, že se to asi dělá už trochu jinak, že by se mělo více pracovat v týmech, více mezioborově. Myslím si, že škola tohle úplně nestíhala, a to byl drobný mínus. Samozřejmě měla řadu plusů a teď těžko říci, co bylo dáno školou a co bylo dáno společenskou změnou.

Bylo pro vás důležité srovnání se zahraničím, nebo jste navazovali na nějakou domácí linii?

Keil: Mohli jsme navazovat jedině na to, co jsme měli za sebou. Studoval jsem na Umprum, když tady byli pedagogové jako Benš, a to, co se vyučovalo, souviselo ještě s funkcionalismem. Vyučovalo se kreslení a všechny doprovodné disciplíny, které vedly k tomu, aby se dalo slušně navrhovat. Občas tu byli lidé, kteří se s tím vezli, jako v každém systému, ale byli tady velmi kvalitní pedagogové už od války, solidní jména, kteří zanechali velké stopy i v Praze.

Snažili jste se vést studenty k tomu, aby reagovali na tehdejší dobu?

Keil: V každém případě, protože v té době jste, máte všechno kolem sebe a můžete se tomu postavit jedině, když máte nějaký lepší nápad.

Čapková: Myslím si, že ten rozdíl není až tak velký. Škola v mnoha ateliérech předtím fungovala, stejně jako i v jiných oblastech kultury, navzdory systému. Byly to takové paralelní světy, oázy, které se podařilo udržet. Něco byla vnější strana vůči veřejnosti, povinná úlitba, něco jiného bylo to, co bylo vnitřním obsahem, co si jednotlivé generace sdělovaly a na co další studenti pak navázali. Měli to v něčem snazší, ale zase na ně působily jiné tlaky, třeba ekonomické.

Co přivedlo na Umprum vás?

Cigler: Hned v roce 1989 u mne zazvonili nějací studenti. Bylo mi dvacet sedm let, byl jsem rok po škole a oni říkali, jestli bych neučil na Umprumce. Myslel jsem si, že se asi lehce zbláznili, nicméně oni na tom trvali. Zkrátka, nechal jsem se přemluvit a šel na výběrové řízení. Bylo to na šéfa průmyslového designu, původně ani ne na architekturu. Shodou okolností se o to místo ucházeli takoví nepříjemní pánové, které jsem znal ještě ze socialismu z komisí ČFVU [Český fond výtvarných umění, pozn. aut.]. Ti posuzovali vaše projekty, jestli jsou dostatečně dobré, aby byly schváleny a dostali jste peníze. a tyhle pány jsem potkal při tom výběrovém řízení tady na chodbě. Opovrhovali mnou, že jsem asi nějaký začátečník, a nechápali, že se tam hlásím. Nakonec jsem byl přijat na rozdíl od nich. To byl dost nepříjemný proces. Profesor Vrátník říkal, že jsem sice přijat, ale moc mladý na vedoucího ateliéru. Tak jsem tedy začínal v ateliéru Bořka Šípka, u nějž jsem byl první semestr. Poté se mne ptal Martin Rajniš, jestli bych nepracoval s ním, a tak jsem tu byl sedm let. Byl jsem hrozně mladý a měl jsem učit lidi, jako je Aleš Lapka s Petrem Kolářem, kteří jsou stejně staří. Zkrátka jsem si připadal spíše jako student. Bylo to bezvadné, protože jsme vzali auta svoje i studentů, složili jsme peníze a jeli každý semestr někam na výlet. Nutno podotknout, že po jednom takovém zahraničním výletě jsem běhal rok a půl po špitálech. Bylo to tady v devadesátých letech dobré, ale pak jsem začal pochybovat o tom, jestli formát Umprumky v nové porevoluční situaci má zůstat nezměněný, a proto jsem odešel. Přemýšlím o tom doposud...

Co jste od studentů očekávali a co bylo vaší snahou jim předat?

Keil: Neměl jsem s učením žádné zkušenosti. Když jsem tady studoval, byla možnost si udělat také pedagogické minimum, ale to jsem odmítl, protože jsem si myslel, že nikdy učit nebudu. Toto řemeslo mne nikdy nelákalo, a pak jsem do toho spadl osudově, tou výzvou. Šlo o to si se studenty nad každou úlohou povídat, co to je za úkol, jak se na něj dívají, a někde je pošťouchnout. Každý z ročníků měl jiné úlohy, takže se to nedalo dělat jako týmová práce, s tím se začalo později. Vždy jsme konzultovali s jednotlivými studenty a pak jsme dělali jednou za čtrnáct dní nebo jednou za měsíc společné prezentace. Každý představil svůj přístup, postup, jak toho docílil, a nad tím se pak vedla diskuse. Každý rok jsme také jezdili někam ven, do Švýcarska, do Finska, do Pobaltí…

Cigler: Mám pocit, že architektura se nemůže učit tím způsobem, že někdo něco nakreslí a já mu řeknu, že to musí udělat takto – jaké mám na to právo? Vždy to je vrcholně osobní věc, ale jako starší a rozumnější ho mohu nějakým způsobem doplnit a nasměrovat k tomu, aby pak na to přišel sám.

Probíhalo to v ateliéru profesora Šípka obdobně?

Škorpilová: Myslím, že všichni, kdo jsme studovali u profesora Šípka v ateliéru, jsme ho měli rádi a obdivovali ho. Dostali jsme obrovskou šanci s ním pracovat v Čechách i v zahraničí, a to paralelně se školou, což sice jde proti sobě, ale zároveň jsme si mohli hned vyzkoušet praxi. Každý týden, když jsme v Praze pana profesora měli, museli jsme představovat projekty před celým ateliérem, což pro nás bylo ze začátku velmi těžké. Pro mě osobně to byla hrozně silná doba, protože nám bylo osmnáct a už jsme dostali šanci pracovat na velkých projektech, ke kterým bychom se jinak nedostali. v každém z nás se to pralo, protože kdo nebyl úplně nešikovný, tak tu možnost měl. Všechno vznikalo, nic nebylo dané. Kulturu společnosti jsme začali dovytvářet my, vlastně ještě děti. V jiných oborech byli jiní mladí, třeba ekonomové, právníci, technici, ryzí stavaři, kteří pracovali nebo studovali v zahraničí a hledali v Čechách někoho, kdo by jim byl názorově a generačně blízký, kdo by jim rozuměl, kdo se v tom českém mumraji už možná rychleji zorientoval. Já jsem s těmi lidmi skutečně rostla. Oni dnes pracují na svých projektech, ale stále se vracejí a navazují na nás další a další lidé.

Bylo pro vás důležité vzájemné srovnávání?

Pilař: Konkurence, v tom ti lidé vynikali, to bylo dost důležité. Konkurenční prostředí tady ale bylo již za starého režimu. Přece jenom každý se srovnává s tím druhým, byť byla jiná pravidla a jiné podmínky. Dodal bych ještě jednu důležitou věc k činnostem na Umprumce. Studoval jsem před tím v Brně stavárnu, kde nic takového neexistovalo. Byla to ta technická šeď tisíců studentů, kteří prostě dělali všichni to samé. Tady jsem najednou zjistil, že opravdu je jedna vrstva, ta školní, a potom něco jiného, byť taky na škole, takový zvláštní svět sám pro sebe.  Byly tady skupiny, které byly provázané, které nejenom dělaly vlastní věci mimo školu, ale hrály v kapelách nebo někde v divadle.

Čapková: Tohle tady bylo tradičně. Dříve měli studenti společný tělocvik i některé další disciplíny s AMU a AVU, kluci společnou vojnu, takže ty školy, kromě toho, že byly nedaleko, byly vždycky propojené vzájemnými kontakty.  Inspiromaty se dělaly, soutěže, výstavy… a památný majáles. To se přenášelo z generace na generaci.

Měl by student během studia poznat co nejširší oblast vědění, nebo být směrován už na praxi?

Keil: v praxi se uplatní potom, až do toho vlítne, a ta se na něj sesype, ale co se děje tady na škole, to je to hlavní. Právě vztah mezi různými obory tady byl vždycky to nejsilnější.

Čapková: a individuální přístup vedoucího pedagoga. Umprum je rodinná škola, ne velkovýrobna prefabrikovaných absolventů. Dodnes si lidé, když jdou na talentové zkoušky, vybírají podle osobnosti, která ateliér vede.

K té přípravě na praxi: to je problém i jiných vysokých škol. Třeba na medicíně se říká, že nejlepší chirurgové by byli v prvním ročníku, protože pak ztratí motoriku. Je obtížné udržet křehkou rovnováhu, aby se v lidech neumlátil talent a současně aby nabyli nějaké praktické dovednosti. Zachovat tvůrčí potenciál a současně vědět, že architektura není spisovatelství, že v ní platí fyzikální zákony.

Sládeček: Je to individualistická škola, ateliéry vedla silná individua a za těmi se chodilo studovat. Já jsem byl nejprve na designu. Chtěl jsem ho dělat, ale předtím jsem studoval také stavební školu. Pak jsem tady viděl nějaké práce na zdi a líbilo se mi, jak se tady architektura chápe. To byly práce ještě před listopadem 1989. Ano, praxe vás pak nějak semele. Když jste končili třeba v roce 1988, šli jste ještě na vojnu a těsně po revoluci nastoupili do praxe, tak všichni, kdo trochu mohli, začínali pracovat s výpočetní technikou. To byla slabá stránka školy, protože my jsme odsud vycházeli s rýsovacím perem v kapse, ale venku už hučely kompjútry a škola to reflektovala ze začátku velmi málo. Ještě když jsme my končili, byla jediná počítačová stanice někde na Proseku. Je to taková výhoda a nevýhoda zároveň.

Považujete to za výhodu, nebo nevýhodu?

Keil: Technologie tady tenkrát nebyly. Myslím, že určité věci spolu souvisejí. Umět kreslit rukou je pro architekta zásadní, protože když vede diskusi s klientem a může při tom skicovat, je to daleko konkrétnější a reálnější. Na počítači se mu to hned tak neukáže, a pak je to i o něčem jiném, tam se dá projekt rozpracovávat, ale ruka vždy musí během hovoru skicovat myšlenku.

Čapková: Technika tady nebyla z čistě utilitárních důvodů. Škola neměla prostory, neměla peníze, neměla ani lidi, kteří by byli vyškolení. Navíc musela v prostorách školy vybudovat dílny, o které přišla v rámci restitucí.

Sládeček: Upřímně, škola se je ani nesnažila mít. Tady nejde o to, jestli je člověk lepší architekt, když se učí kreslením, nebo klikáním. Když ze školy vyjdete, tak na většinu z vás nečeká vlastní ateliér, kam přijde klient. Musíte nastoupit někam, kde musíte začít dřít, a na to byste měl být připraveni. Některé věci jste si museli dohnat bokem.

Jak jste to viděl vy?

Cigler: Když jsme začínali s Martinem Rajnišem, měli jsme vize, jak to tady rozpumpujeme. Musím říct, že ty staré struktury, jak jsme ze srandy říkali studentům přijatým za socialismu, byly daleko pracovitější a většinou schopnější. Několik individualit tady samozřejmě bylo, které se uplatnily již v dobách studií. Třeba Aleš Lapka s Petrem Kolářem končili školu se stavebním povolením na veslařský klub. Byli to lidé, kteří do praxe vstupovali již během studia. Mám pocit, že po revoluci se stala jedna zásadní věc. Lidé se naučili kalkulovat, že pokud chci být architekt a chci to dělat, tak si spočtu, že na technických školách mám šanci 1 : 2 a tady to je 1 : 80. Najednou jsme dělali v rámci výběrového řízení všechny možné neuvěřitelné věci, dávali jsme klipy do televize, vyvěšovali plakáty na školy, aby se lidé přihlásili na Umprum – totální pakárny. Stejně to ale šlo dolů s kvalitou zájemců, ze kterých se mohlo vybírat. Dokonce druhý ročník, co jsme zde fungovali, jsme všechny ty, co jsme přijali, o rok později propustili. Úplně jsme zrušili jeden ročník. Umprumka byla za socialismu prestižní záležitostí, protože to byla cesta, jak se dostat takzvaně na „volnou nohu“. Třeba šest let jste se sem snažil dostat, a když se vám to podařilo, tak už jste byl vyspělejší než na technice. Tito lidé byly ty staré struktury, které jsme zdědili. Náš ateliér byl jediný, který přinutil Ladislava Vrátníka a vedení, aby nevyhodili jejich vedoucího, profesora Zdeňka Kunu, tak si ho vážili, přestože to byl bolševik. Byl to profík ve svém oboru a studenti s ním měli dobrý vztah. Uvědomovali jsme si, že škola by si měla v nové společnosti najít nové místo. Byla založena v 19. století a během socialismu měla ty výhody, které jsem popsal, a najednou za kapitalismu, co bude? Po sedmi letech jsem si říkal, že škola reagovat na současnou dobu neumí.

Čapková: Zájem v předchozím období byl, poněvadž byla všeobecná pracovní povinnost a jedině ti, kteří vyšli z uměleckých škol, měli možnost takzvané volné nohy, tedy svobodného povolání, takže je nikdo nemohl zavřít pro příživnictví. Byla to vlastně záležitost života a smrti. Za bolševika neexistovala profese architekta, byla naprosto vymazaná z rejstříku povolání, byl jenom projektant a pak tito výtvarníci na volné noze. Byla to doba výrazně pokřivená, a teprve pak se to vrátilo, založila se komora. Přerod byl zvláštní a obtížný.

Jaká metoda měla dovést vaše studenty k úspěchu? Kladli jste důraz na to, aby se účastnili soutěží?

Keil: Výsledkem měla být vždy dobrá architektura. Vedli jsme se studenty diskuse. Všichni se také rozhlíželi po světě, ale o tom to nebylo, aby se kopírovaly nějaké zahraniční vzory. Byla snaha, aby to vyšlo ze samotného studenta. Samozřejmě se účastnili soutěží i v zahraničí a někteří byli úspěšní. To vše nesla doba, že byla šance se rozhlížet po světě.

Byla pro vás důležitější škola, nebo až praxe?

Škorpilová: Myslím si, že škola je zásadní pro uvědomění si souvislostí. Architektura je obor, který by měl být syntézou nejrůznějších znalostí, takže kdyby člověk školu využil lépe nebo se zajímal ještě o jiné obory na jiných vysokých školách, mohl by být ještě lepším architektem.

Cigler: Bára byla osobností, už když na školu přišla. Škola vlastně nějak pomůže, aby člověk rozkvetl, rozkošatil se, ale osobnost nevytvoří. Myslím si, že s tím se člověk musí narodit, to má od pánaboha. Už při přijímačkách jsme viděli, že bude dobrá architektka.

Jakou váhu přikládáte přijímacímu řízení? Lze rozpoznat talent už na začátku?

Keil: Určitě. Dělali jsme několik úkolů, a když se to potom dalo na stěnu vedle sebe, viděli to také. Nikdo potom nemohl nic namítat. Vidíte na nich, jak se dívají na druhé, a už si to sami srovnávají a sami vidí, jestli mají šanci, nebo nemají. To bylo na tom docela fajn. Jeden rok, když bylo asi sto čtrnáct přihlášených, to bylo těžké. To byla hrozná invaze. Bylo to asi po třech nebo čtyřech letech. V mnoha případech se potvrdilo, že ti talentovaní se uplatnili i v praxi. Nemůžete sázet na všechny, ale z těch, co odešli do praxe, se spousta uplatnila.

Jaký by měl být student architektury – měl by umět snadno navrhovat, nebo tvrdě pracovat?

Keil: To druhé je zásadní. Je to spousta hodin. To není na pět na šest hodin, ale celodenní, celotýdenní činnost. V tom jste pořád, když máte nějaký úkol, tak si ho nosíte všude.

Kdy jste si uvědomili, že budete úspěšní?

Škorpilová: Více jsem řešila, kdy má člověk pro někoho pracovat a kdy pracovat sám – tvořit si vlastní tým. Pro samostatnou cestu musíš najít vlastní přesvědčení, jak danou věc navrhneš, pak určitě najdeš cestu, jak ji uvést do života.

Sládeček: Když jsme se při studiu pouštěli do práce, byla pro mne důležitá motivace – naprosto jasně jsem cítil, že tato doba se už nebude opakovat, že teď můžu zkusit něco, co možná už nikdy nezkusím.

Kdy si myslíte, že by měl pedagog s učením přestat? Necítili jste únavu?

Keil: Buď vás to napadne, nebo vám to poradí. No, únavu… mezi studenty bylo líp. To bylo bezvadné, s těmi mladými, ale mohli už být možná unavení oni ze mne.

Napadá vás něco, co byste dělali jinak? Sledovali jste Umprum i nadále?

Keil: Asi to chtělo mít více zkušeností ze zahraničí. My jsme neměli šanci nikam jezdit, když jsme studovali a když jsme byli v praxi. Nám se to otevřelo až v  roce 1989 a to už se to dalo těžko dohánět. Dohánělo se to za běhu. Proto jsme se studenty jezdili ven, jak to šlo. Práce absolventů mne zajímá. Občas se dovídám a vidím. Bývá tam dost zajímavých věcí a výsledků.

/Profesor Petr Keil se musel v tuto chvíli omluvit a opustit debatu, protože měl důležité povinnosti, pozn. aut./

Bylo ve studijním plánu něco, co jste postrádali, nebo naopak něco zbytečného?

Pilař: Otázka je, v které době. Do roku 1989 takových věcí bylo více. Byl to bohužel balast, ale samozřejmě tyhle věci se potom odpáraly a už to asi bylo v pořádku. Myslím si, že v devadesátých letech se škola samozřejmě ještě hledala, a já díky tomu, že jsem na jaře 1990 odešel a vrátil jsem se v roce 1992, jsem srovnával. Byl jsem ve Vídni na tamní umprumce, která je obdobná té naší pražské. Samozřejmě na vídeňské škole byla celá řada různých předmětů, které se tady na Umprum objevily až později. Byly to různé sociologie, prolínání umění s jinými obory, které tady teď asi také existují. Tehdy jsem byl překvapen, co na vídeňské škole může člověk všechno absolvovat. u nás to bylo velice jednostranné, jenom umělecké obory a maximálně dějiny umění, a hotovo.

Škorpilová: Já s tím souhlasím. Dalším handicapem byly jazyky, které na začátku devadesátých let zde jen málokdo uměl pořádně učit.

Cigler: Každý obor v takto malé zemi má málo lidí, kteří jsou schopni přednášet nějaká speciální témata, a je rozdíl, jestli přednášíte sto dvaceti lidem na technice, nebo třem čtyřem lidem na Umprumce. Tady jsem vždycky toužil studovat, ale protože jsem neměl dobrý kádrový profil, tak jsem se sem nedostal a studoval jsem na technice. Říkám to pro porovnání. Mně na technice přišla řada věcí strašná, ale na některé předměty měla dobré odborníky. Samozřejmě pro takovou školu, jako je Umprum, se nějaký vysoce specializovaný člověk těžko shání. Pamatuji si, že hlavní architekt města Oberstein sem jezdíval přednášet urbanismus a tady buď nebyl v posluchárně nikdo, nebo dva tři studenti. Takže často zase odjel. Připadalo mi, jestli by Umprum radši neměla některé obory zajišťovat na jiných školách.

Sládeček: Mně se skladba předmětů a doprovodných disciplín docela líbila a řekl bych, že po roce 1989 začala fungovat pěkně. Byly tady tradiční věci jako kreslení, modelování, písmo a některé až do třeťáku. Bylo to skvělé, protože když dnes řeknu nějakému grafikovi, že jsem chodil na písmo k Janu Solperovi, tak mu spadne čelist. Přišli pak vynikající lidi na humanitní obory, na dějiny, na estetiku. Josef Šanda na stavárně, s tím také byla dobrá řeč. Mně se tohle líbilo. Já jsem tam neviděl větší mezeru. Jazyky byly všelijaké, ty jsme měli třeba společně s FAMU.

Bylo pro vás výhodou být absolventem Umprum?

Sládeček: Já jsem za to rád. Každopádně.

Škorpilová: Měla jsem to štěstí, že jsem během studií mohla hodně pracovat s mým panem profesorem. Poznala jsem, jak vzniká proces zakázky, jak se navržené designové objekty v italských továrnách vyrábějí, jak se prezentují věci před lidmi, jako je Lagerfeld, jak je důležité umět dobře prezentovat myšlenku a trpělivě ji vysvětlovat i během čtyřhodinových jednání se širokým týmem s mnoha názory. To byla a je moje velká výhoda oproti klasickému studiu na Umprum.

Pilař: Určitě. Jsem rád, že ta škola byla prostě jinačí, byť to bylo hodně těžké, protože jsme neuměli celou řadu věcí oproti lidem z techniky. Skončili jsme školu a měli možnost opravdu něco realizovat, tak jsme se učili za pochodu, počítače a všechno možné. Samozřejmě jsme to rádi přijímali.

Prohlížel jsem si vaši diplomku a tam jsem si všiml poznámky, že pro vizualizaci byla použita technika „využívající nejmodernějších možností CAD“. To mne zaujalo. Dnes už by to asi takto nikdo nenapsal.

Pilař: Chtěl jsem to zkusit. Samozřejmě to bylo strašně problematické, protože ty čtyři vizualizace se renderovaly čtrnáct dní, takže jsme se s kamarádem, který počítač vlastnil, střídali u počítání toho renderu. Občas to spadlo, takže přes noc jeden spal a druhý hlídal, a když to spadlo, tak to hned musel znovu odklepnout. Měli jsme co dělat, aby se ty rendery vůbec stihly. Jsou to takové komické věci. Bylo to samozřejmě utrpení, protože počítačové prostředí pro nás bylo úplně něco nového. Byl to nový způsob prezentace, který mne posunul někam dál, třeba i vůči jiným kolegům. Tehdy to byl úplně jiný svět.

Jak se měnil váš architektonický názor? Podobá se vaše tvorba ze studií té současné?

Pilař: Cestu na škole i dál samozřejmě ovlivňuje celá řada věcí. Jednak osobnosti, které vás učí, a jednak i vnímání architektury, jak té aktuální, tak minulé. Osobnosti pedagogů jsou strašně důležité, protože na začátku vás hodně můžou usměrnit; nedokážu si představit, že by to studenta nijak nepoznamenalo. Myslím si, že to je také o tom, jaký má člověk naturel. Podle toho potom děláte věci tak, jak je děláte; buď jste více racionální, nebo více citový, a to se odráží v té vlastní věci. Nemůžu si říct: teď budu chvíli dělat dekonstruktivistickou architekturu. To musí jít z vás.

Sládeček: Já se snažím stále přehodnocovat a proměňovat to, co dělám. Upřímně řečeno, myslím, že dělám skoro pořád to samé, v podstatě i to, co jsem zkoušel na škole.

Škorpilová: Od obrovského obdivu k mému panu učiteli můj názor na život, na společnost a také na kulturu neustále krystalizuje. Když jsem dělala první designové objekty a tvořila architektonické návrhy, byly limitované možnostmi materiálovými i tvarovými. Naštěstí počátkem devadesátých let se vše otevřelo a najednou byla před námi velká škála možností, bylo možné použít jakýkoliv design z celého světa, ale i materiály. Člověk měl neskutečnou touhu si vyzkoušet všechno, co dříve nemohl. Možná více než dřív se teď snažím, aby užití materiálu, tvaru i technologie bylo opodstatněné.

Čapková: Když někdo promoval třeba v roce 1980 nebo 1985, tak jaká tady byla, jak se říká, základna stavebnictví? Vždyť tu byl panel, beton, ocel, měď žádná, cihel poskrovnu. Udělat ohnuté sklo nebo ohýbanou trubku ve více rovinách na nábytek nešlo, poněvadž technologie byly vymlácené při znárodnění. To, co dokázala první republika, nebylo možné. Kreativita lidí byla výrazně omezená tím, co šlo. Jedině mohli emigrovat a uplatnit se někde jinde, poněvadž tady neměli, vyjma nějakých závažných rekonstrukcí památek, z čeho dělat. Lidé mohli leda snít, byla to věc jejich fantazie. Pro ně se pak otevřely nové možnosti. Co pro nás znamenal přelom 1989, je pro vás, kteří jste se narodili už v úplně jiných podmínkách, těžko sdělitelná skutečnost. Nebyla to jen změna, ale především naděje. Myslím si, že dnes se téměř všechny hodnoty relativizují, a to mně trochu vadí.

Čím by měla být architektura na Umprum výjimečná?

Cigler: Nechci dělat moudré závěry, ale tím, že jsem někde studoval, poté nějakou dobu učil a teď mé děti studují, jsem pořád se školami nějakým způsobem konfrontován. Řekl bych, že Umprumka by jako každá škola měla hledat reakci na dobu, ve které existuje. Je otázka, jestli si říct: budeme stejní, nebo si připustit, že procházíme vývojem, na který je třeba reagovat. Škola prošla obdobím Rakousko-Uherska, poté první republiky, pak socialismem a teď je v nějakém jiném, dalším stadiu. Myslím si, že školy se musí vyvíjet s dobou. Znám nějaké studenty z AA School v Londýně, která je jiná než všechny ostatní anglické školy. Důležité je, že studenti tam jsou kompatibilní se studenty z jiných škol. Myslím si, že Umprumka by se neměla vydělit. Nevím, jak to je teď, ale v  devadesátých letech jsem měl pocit, že není dost kompatibilní a nechtěla se měnit.  Byla podle mne ustrnulá.

Pilař: Myslím si, že pokud by Umprumka měla konkurovat třeba ČVUT, tak musí být založená na tom, že to je jiná škola a jiný způsob výuky. Osobnost, která ateliéru dá svůj směr, je tím, čím je Umprumka jedinečná. To je moje volba, proč chci jít sem. Tím pádem ale budu dělat trošku jiné věci a musím to vzít za své. Musím počítat s tím, že když vyjdu ze školy, budu odlišný. Myslím si, že současná doba je taková, že možností je strašně moc, čímž se obecně relativizují hodnoty. Zdá se mi, že současná generace vlastně neví, co chce, co má dělat. Chvilku studuje jazyky, potom jde na techniku. Mám pocit, že málo lidí vnímá, že něco chtějí studovat jako své poslání. Škola by to  měla nějakým způsobem lidem více vysvětlovat nebo je někam nasměrovat. Občas také učím a studenti nejsou schopni se koncentrovat na jednu věc. Za nás to bylo tak, že jsem chtěl studovat tohle a dal jsem tomu všechno. Teď jsou tak rozmělnění tím, jaké tady jsou možnosti, kam můžou do světa, že školy by se tomu měly nějakým způsobem bránit a snažit se lidi posouvat někam dál v určitém směru.

Sládeček: Tady se vždy učila nemainstreamová architektura.  Ve středoevropském prostoru, rakousko-uherském, je neustálé napětí mezi techniky a architekty. Staví se strašně moc a jsou potřeba různé typy architektů. Jsou potřeba ti, kteří budou dělat kvanta práce na velkých stavbách a jejichž přínos bude drobný, a pak se v  prostoru architektury mohou pohybovat blouznivci, kteří dělají malé věci a občas jsou někde impulzem. Třeba se tím málem neuživí a třeba se mezitím živí něčím jiným, někde na filmech nebo na něčem podobném. Co mně připadá na škole cenné, je to, že se na ní člověk mohl naučit dělat takovouto architekturu, řekněme podvratnou, nemainstreamovou. Když se sem občas přijdu podívat na diplomové a ročníkové práce, myslím si, že to platí pořád. Chtělo by to možná jednu věc – brát lidi, kteří už toho budou mít víc za sebou. Ne po střední škole, ale tak, jak se dřív chodilo na akademii a chodí se vlastně pořád, alespoň po bakaláři někde jinde. Na to, aby se vychovali dříči, dělníci architektury, na to jsou tu jiné školy a jsou jich mraky.