Před rokem 1989 byla celá řada míst v areálu Pražského hradu veřejnosti nepřístupná a ani se nevědělo o jejich leckdy havarijním stavu. Brzy po svém zvolení prezidentem republiky koncipoval Václav Havel program otevírání Hradu veřejnosti, v jehož rámci byla kromě konání nejrůznějších kulturních akcí naplánována také rozsáhlá rekonstrukce. V roce 1993 byla zahájena předprojektová a projektová příprava, samotná rekonstrukce pak probíhala v letech 1997–2008.¹⁾

Světově proslulý architekt a designér Bořek Šípek, toho času pedagog na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové a blízký přítel Václava Havla, byl v roce 1993 jmenován na přání tehdejšího prezidenta do funkce architekta Pražského hradu.²⁾ Toto přátelské gesto neslo i jistý symbolický význam, neboť tato tradiční funkce zůstávala v posledních dvou desetiletích minulého režimu neobsazená.

V této funkci Bořek Šípek sice sám navrhl některé dílčí úpravy hradního areálu, ať už to byl nový vstup do Kanceláře prezidenta republiky z druhého nádvoří, interiér Obrazárny Pražského hradu či zázemí Rudolfovy galerie a Španělského sálu; přípravy architektonických soutěží a výběrových řízení pro rozsáhlejší rekonstrukce se však navzdory očekáváním ohledně pracovní náplně plynoucí z jím zastávané funkce nezúčastnil.³⁾

Zodpovědnost za vytyčení cílů, jejich hierarchizaci a samotnou přípravu podkladů pro soutěže či konkurzy na konkrétní realizace se tak rozdělila mezi tým složený z pracovníků příspěvkové organizace Správy Pražského hradu, Kanceláře prezidenta republiky, archeologů, památkářů i samotnou rodinu Havlových.⁴⁾ Důležitou úlohu zastával někdejší odborný poradce prezidenta republiky architekt Miroslav Masák (ve funkci v letech 1990–1992), od roku 1990 zároveň pověřený zpracováním vůbec první koncepce dalšího rozvoje Pražského hradu, jenž se stal v roce 1993 místopředsedou Rady Pražského hradu.⁵⁾ Zadavatelem jednotlivých rekonstrukcí byla rozvojová divize Správy Pražského hradu, jež má na starost veškerou novou výstavbu a rekonstrukce v hradním areálu.⁶⁾

Ačkoliv sám Šípek podklady pro architektonické soutěže nezpracovával, své studenty zřejmě k účasti v těchto soutěžích pobízel. v roce 1994 bylo v Šípkově ateliéru obhájeno sedm diplomových prací, z čehož se tři zaměřovaly na architektonická řešení rekonstrukce různých částí Pražského hradu.

>>> 

Diplomová práce Víta Lukase Architektonické a urbanistické řešení severní části Lumbeho zahrad a Jelení ulice⁷⁾ je fascinující ilustrací bujaré atmosféry odtrženosti od reality raných devadesátých let. Ve svém návrhu vychází z konceptu Václava Havla, který studii oživení Lumbeho zahrad vypracoval pro Radu Pražského hradu v červnu 1993.⁸⁾ Havlova studie byla výsledkem prostudování a prodiskutování projektové přípravy rekonstrukce, předtím zpracované již zmíněným architektem a někdejším odborným poradcem prezidenta republiky Miroslavem Masákem. Jako nesporná je označena nutnost rekonstruovat celé severní předpolí Hradu. Jelení příkop má být zpřístupněn veřejnosti, ulice u Brusnice má být přemostěna, horní a dolní Lumbeho zahrada propojeny spolu navzájem i s Jelením příkopem. Rekonstruován má být Jízdárenský dvůr, Lví dvůr, Stájový dvůr a další objekty na daném území. Zahrada Belvederu má být souvisle propojena s Chotkovými sady.

Lumbeho zahrady mají „kombinovat to, co se nazývá obytným trávníkem (Hyde Park) se skleníky a ,botanickým využitím‘. Mohlo by v nich být více jednotlivých atrakcí, které by tento prostor oživovaly (jeskyně, různé vyhlídky, voliéra s ptactvem, plocha pro dětské kresby, plastiky apod.). Tento prostor by měl přitahovat nejen turisty a Pražany k prohlídce (jako Hrad), ale měl by je vybízet i k delšímu pobytu v něm. Celkově by to tedy byla jakási ,zahrada života‘⁹⁾.“ Na západním konci Lumbeho zahrad (za ulicí u Brusnice) by měl být tak jako v návrhu architekta Masáka postaven nový objekt, sloužící jako určitý protějšek východního Belvederu. Havlem preferovanou variantou je obytný skleník a botanická kavárna v jednom, tedy „velký skleněný objekt (ve tvaru koule?)“¹⁰⁾, sloužící jednak k pěstování exotických rostlin, vyplňujících díky systému galerií celý prostor, jednak k posezení u stolků a laviček rozmístěných rovněž ve více úrovních, přístupnému po celý den. „Tuto kavárnu by bylo možno velmi snadnou úpravou proměnit v koncertní síň. Tento objekt by tedy splňoval několik funkcí: a) estetickou (pohled na vegetaci), b) pohostinskou, c) kulturní (koncerty), d) zdravotně-relaxační (jak známo, květiny dík fotosyntéze požírají kysličník uhličitý a vyrábějí kyslík, díky čemuž se ve sklenících vždy báječně dýchá.“¹¹⁾ Havel se domnívá, že pro takový projekt bude velice snadné získat (zahraničního) investora, který bude poté, co se bezhlavě pustí do výstavby tohoto jistě veskrze rentabilního projektu, nepochybně ochoten podílet se rovněž na rekonstrukci samotných zahrad, „aby jeho objekt nestál na smetišti, ale byl v hezkém prostřed퓹²⁾.

Namísto zdi oddělující Lumbeho zahrady od Jelení ulice má vzniknout zástavba rozmanitých domků od různých architektů, sloužící co nejrozmanitějším jak obytným, tak komerčním účelům jakožto „jakýsi novodobý protějšek Zlaté uličky“¹³⁾, zahrnující „různá malá bistra či obchůdky či galerie nebo knihkupectvíčka atd.“¹⁴⁾. To by mělo ještě zvýšit atraktivitu lokality pro developery a pomoci získat další finance na rekonstrukci samotných Lumbeho zahrad. Celkové řešení mělo být po schválení již bez soutěže svěřeno jednomu architektovi „(Masák?)“¹⁵⁾ s tím, že jednotlivé dílčí úkoly by byly zadávány jednotlivým architektonickým studiím – ty by již ovšem předmětem soutěží být mohly.

Vít Lukas vychází Havlovu návrhu plně vstříc – projektuje řadu budov na rozhraní Lumbeho zahrady a Jelení ulice, zahrnující Havlem naplánované „sociálně zaměřen铹⁶⁾ domky, jako je penzion pro důchodce či vysokoškolské koleje (Středoevropské univerzity), jež měly dle Havlových plánů „v rámci ,humanitárního gesta‘ zaplatit Němci“¹⁷⁾. Neopomíjí ani Havlem plánované zařazení rezidence pro budoucí české prezidenty, zdůrazňující svou neizolovaností od okolního světa jejich demokratismus. Tuto budovu zakládá na trojcípém půdorysu vyjadřujícím tři historické země Koruny české. „Jejich půdorysná orientace je stejná jako ve skutečnosti. Čechy na západě, Slezsko na severovýchodě a Morava na jihozápadě. Střed budovy tvoří válec, do kterého všechny tři budovy směřují a protínají se v něm. Tato budova svým kruhovým půdorysem není orientována žádným směrem, symbolizuje společný duchovní potenciál všech našich zemí. V projektu domů je pro tuto část navržena knihovna, která také soustřeďuje myšlenkový potenciál.“¹⁸⁾

>>> 

Jen o málo střízlivější přístup zvolil Radovan Hora, který ve své diplomové práci navrhl Řešení východního parkánu Pražského hradu a bývalého nejvyššího purkrabství¹⁹⁾. Tuto část vymezuje Černou věží, Daliborkou, Zlatou uličkou a areálem někdejšího Domu československých dětí, vzniklého spojením dvorce bývalého Nejvyššího purkrabství, tzv. Malého Lobkovického paláce a domu č. p. 11 na nároží Zlaté uličky. Zevrubná historie vytyčené lokality končí popisem zatím poslední výrazné přeměny areálu purkrabství a připojených objektů č. p. 7 a 11 v letech 1960–1963. Tímto zásahem vznikl objekt, který je dle diplomanta svou velikostí v porevoluční situaci již neuplatnitelný, přestavba ze šedesátých let je optikou devadesátých let označena za necitlivou. Jeho úkolem je nalézt nové využití budovy Domu československých dětí a oživit tuto doposud nepříliš známou část Pražského hradu.

Ve svém návrhu odstraňuje skleněné atrium, neboť se jednak necitlivě napojuje na stávající domy bez ohledu na jejich architekturu, jednak jeho plochá střecha nesplňuje jeho představu o nádvoří na hradě. V místě výškového rozdílu dřívější hranice dvora Nejvyššího purkrabství a Malého Lobkovického paláce navrhuje zeď sahající do výšky ohradní zdi s Jiřskou ulicí. Výškový rozdíl nádvoří, překonaný dvěma rameny schodiště uvnitř zdi, umožnil vybudovat grottu, sloužící spolu s balkonem nad ní jako ideální místo pro hudební produkci. Zeď zároveň umocňuje intimitu zahrady vzniklé na místě dvora Malého Lobkovického paláce, zahrnující čtyři zákoutí, kde lze bez vyrušování okolím v klidu posedět.

Dosažení původní úrovně nádvoří umožnilo umístit nový vstup do přízemí severního křídla domu č. p. 11 a přízemí purkrabství do prostředního z pěti oken severního průčelí. Vzniklý uzavřený prostor navrhuje využívat k výstavním účelům. Odstraněním schodiště z tohoto vstupu vzniklo izolované patro v severním křídle, kde navrhuje divadelní scénu přístupnou z domku na nároží Zlaté uličky. Patro západní části pomocí probouraných oken napojuje na domek na nároží Zlaté uličky, využitelný jako prodejní prostor. Ve vyšších patrech purkrabství, přístupných po renesanční schodišťové věži, navrhuje umístit úřad organizace typu UNESCO s odůvodněním, že i v minulosti tato budova sloužila jako úřad.

Po zbourání renesančně-barokního domu při východním průčelí purkrabství v šedesátých letech zůstal na tomto místě jeho gotický sklep překrytý pódiem. Toto pódium navrhuje odstranit a seshora odkrýt jeho klenbu, vystupující nad úroveň nádvoří. Románskou hradbu oddělující nádvoří od parkánu navrhuje odstranit a obě plochy propojit. Prostor nádvoří se tak obohatí o výhled na zahradu Na Opyši a celou Prahu pomocí otvoru v hradbě, proraženého již v období gotiky. Hradbu, dosahující v těchto místech výšky čtyř metrů, navrhuje dostavět až do výšky okolní hradby.
V ose exponovaného místa, kde ústí Zlatá ulička, průchod z nádvoří purkrabství a východ z Daliborky, se nacházejí schody vedoucí na spodní úroveň parkánu. Na toto rozhraní navrhuje postavit ptačí voliéru ve tvaru brány se dvěma sloupy klecí porostlých vegetací a obložených ptačími budkami, rámujícími průhled na Staré Město.

>>> 

Nejcivilnější charakter má diplomová práce Petera Kollára, který zpracoval Architektonickou studii rekonstrukce Salmovského paláce v areálu Pražského hradu pro rezidenčně-hotelový účel²⁰⁾, což byla v té době zřejmě jedna ze zamýšlených možností jeho budoucích funkcí. Že se tato funkce pro takto exponovaný objekt tak docela nehodí, naznačuje i sám diplomant: „Návštěvník tohoto paláce jako hotelu předpokládá možnost intimity, která se na první pohled zdá sporná.“²¹⁾ Jeho návrh rekonstrukce je proto pojednán především s ohledem na vytvoření pokud možno co největšího soukromí hostů hotelu.

Dispozičně je palác komponován jako obytný objekt, a jeho adaptace na hotel tak vyžaduje poměrně značné zásahy. Ze tří vchodů do budovy je ponechán pouze hlavní vchod, sloužící jakožto první kontakt návštěvníka s budovou, ostatní dva dosavadní vchody do obou traktů z nádvoří jsou zrušeny. Na vstupním dvoře je použita zčásti prosklená podlaha, jež prosvětluje suterénní patro nacházející se přímo pod ní. Mříž u vchodu na dvůr je ponechána, pouze je porostlá popínavými rostlinami, čímž se pocitově odděluje klidný prostor patřící k hotelu od rušného dění Hradčanského náměstí.

Západní dvůr, nacházející se mezi budovami Salmovského a Schwarzenberského paláce (v současné době zastavěný novými vstupními prostory Národní galerie), měl podle návrhu sloužit jako prostor pro vnitřní park. Vstupní hotelová hala byla zvětšena odstraněním části zdí a jejich nahrazením sloupy. Výtahy pro návštěvníky a recepce se nacházejí v západním traktu, kde také vznikl zrušením druhého schodiště prostor pro kancelářské zázemí vedení hotelu a vlastní vstup pro zaměstnance ze západního dvora. V prostorách přilehlého renesančního domu se nacházejí dvě apartmá. Ve východním traktu se nacházejí tři pokoje standardních rozměrů a jedno apartmá, zázemí pro pokojské se skladem a služebním výtahem se šachtou pro shoz prádla do podzemního podlaží. Na terase nad jižní zahradou je umístěna tak jako v současném provozu kavárna s výhledem na Prahu.

Suterénní podlaží je v předloženém návrhu nejrozsáhlejší – k jeho rozšíření o část nacházející se pod proskleným vstupním dvorem vedl záměr umístit zde prostory určené ke stravování. Sklepní restaurace vyniká především svým skleněným stropem. Kuchyň a další provozní zázemí se nachází ve východním křídle, v západním křídle je umístěna sauna a fitness centrum pro hosty. Pod prvním podzemním podlažím je vyhloubeno ještě druhé podzemní podlaží, sloužící jako parkovací prostory pro hosty hotelu.

Možnost navýšení ubytovací kapacity pomocí zapojení třetího patra (podkroví) je diskutována a následně zavrhnuta, neboť stávající nízká okna nepřivádějí do místností v podkroví dostatečné množství světla a jejich zvětšení by zásadně narušilo charakter fasády budovy. V předloženém návrhu proto není toto patro obyvatelné a jeho hlavní úpravou je pouze umístění strojoven výtahů. V druhém patře se nachází šest pokojů a čtyři apartmá s prostorným sociálním zázemím, útulnost interiérů dotvářejí původní rekonstruovaná glazovaná kamna. Podobná dispozice se opakuje také o patro níže, kde se navíc nachází po levé straně od výtahové haly salonek pro reprezentační účely.

>>> 

Z obsahu výše popsaných diplomových prací obhájených v Šípkově ateliéru, ale i z osobního rozhovoru s jedním z jeho tehdejších studentů²²⁾ můžeme usuzovat, že Šípkovo přátelství s Václavem Havlem mělo na závěrečné práce jeho diplomantů jistý a poměrně zajímavý vliv. u diplomových prací, které představuje tento text, je propojení evidentní. Havel se ale objevuje i v pracích na první pohled nesouvisejících, tak jako v případě diplomové práce Ivana Dlabače, který si jako své téma zvolil design slavnostního „trůnu“ pro představitele státu. Hlavním výstupem jeho práce je organicky tvarované křeslo v šípkovském stylu. o tomto zdánlivě anonymním představiteli státu neprozrazuje o moc více než jeho zálibu v jisté opulentnosti. o jeho implicitním ztotožnění s Havlem ovšem svědčí Dlabačem zároveň vytvořený ready-made, prezentovaný při obhajobě jeho diplomové práce jako jakýsi bonus, spočívající v nalepení Havlovy fotografie v životní velikosti na opěradlo „trůnu“. Intelektuální žertík je dotažen pořízením fotografie, zachycující na této židli sedícího skutečného Havla.²³⁾

Není těžké si představit, jak fascinující osobností musel být Havel pro tehdejší univerzitní studenty jako takové. S náhle nabytou svobodou přišla neopakovatelná příležitost vybudovat novou a lepší společnost a Havlovo upřímné přesvědčení, že budoucnost naší země může být přesně taková, jakou jen budeme chtít, muselo působit po dlouhých letech normalizačního bezčasí bezmála jako zjevení. Není třeba zdůrazňovat, že na ty, kteří měli, tak jako studenti Bořka Šípka, privilegium setkávat se s ním občas i osobně, zářila jeho osobnost ještě oslnivějším dojmem.

Možnost zúčastnit se Havlem zaštiťované soutěže rekonstrukce některé z částí Pražského hradu byla alespoň některými ze Šípkových studentů vnímána nejen jako skvělá příležitost, ale takřka jako poslání, úkol, který byl svěřen jim osobně na cestě za vytvořením nové a lepší společnosti. Své pocity shrnuje jeden z diplomantů v závěru své diplomové práce: „Při práci jsem pociťoval veliký respekt, který ve mě vyvolává stavba Pražského hradu. Respekt nejen před historií, které se dotýkám, ale i respekt před budoucností, které jsem zodpovědný.“²⁴⁾

Navrhuje-li Havel postavit „knihkupectvíčka“, galerie a penzion pro důchodce, projektují „knihkupectvíčka“, galerie a penzion pro důchodce. Váhají-li nad vhodným novým využitím rekonstruované budovy či doposud volného prostranství, nehledě na ekonomickou stránku věci, volí bez zaváhání koncertní sály, divadla, výstavní prostory, knihovny a sídla organizací OSN. Papežštější než papež, říkám si, a s odstupem uplynulých více než dvaceti let se nad soupeřením o to, kdo naplánuje utopii utopičtější, shovívavě pousmívám. a přitom je mi prostě jen líto, že jsme tuhle neochvějnost ztratili.